První den

digitální agentura
Marcel Faikis

Hurá do New Logic

V 7:15 zvoní budík. Dneska jdu poprvé do Newlogicu. Periferním pohledem zkontroluji, jestli je košile vyžehlená a hodí se ke kraťasům. Vše ok.  Jdu vyvenčit psa a hlavě se mi honí myšlenky, na co všechno nesmím zapomenout, jak zaujmout, neudělat hned první den v práci ostudu. Snídaně, zkontrolovat výstroj, výzbroj a vyrazit. Jedu radši dřív, protože v pondělí ráno bývá v Praze doprava hrozná. Dneska je to však v pohodě, takže budu mít rezervu. V autobuse ještě přemýšlím, jestli jsem něco nezapomněl. Pořád je čas se vrátit. Konečná, přestup na tramvaj směr Anděl.

Na Andělu zjišťuji, že mám čas, tak si skočím pro něco k jídlu. Stále kontroluji čas. Nechci první den přijít pozdě. Moje tramvaj přijíždí. Za pět minut devět stojí před dveřmi Newlogicu. Klepu, někdo přichází a otevírá dveře. Představím se, že jsem nový kolega.  Než se stačím rozkoukat, jde se na meeting firmy. Na meetingu jsem představen, ten pocit, kdy se na Vás upírají zraky všech, je trochu znervózňující.

Konečně za svým stolem

Po poradě už jdu ke svému novém místu. Usedám a kolegové se mi začínají věnovat. Mozek pracuje na 130 %, musím si všechno zapamatovat nebo aspoň vědět, kde to najdu. Naštěstí většinu za mě udělá počítač – uložit stránky do oblíbených, nastavit podpis atd. Nasávám atmosféru a vědomosti. První můj úkol je starost o support. První maily, první odpovědi. Nervozita způsobuje, že píšu jako malé dítě ve školce. Snad to brzy přejde. Oběd, přečtení mailů a zpráv od kamarádu a zpátky do kanceláře. Testování a zkoušení našeho CMS. Snad nic nesmažu, nezruším. Naštěstí je vše zálohováno. Další kafé, je to už několikáté, ani nevím, kolik už jsem jich měl.  Další nové věci, mozek už vypovídá službu. Snad nepřijde „modrá smrt“ a restart. Jdu se projít, vedle kanceláře jsou dobře zásobení Vietnamci, který jistí můj nedostatek cukru. Čas ubíhá rychle, snažím se ho silou vesmíru zastavit, abych stihl ještě některé věci.

A zítra znovu

Smůla, čas opět vyhrává. Koukám na hodiny a můj čas se blíží. Je konec. Dnes už toho víc nestihnu. Doufám, že jsem toho co nejvíc vstřebal, aby zítřek byl o trochu jednodušší. Večer ještě pivko s kamarádem. Po cestě domů přemýšlím, co všechno mi v hlavě zůstalo - „nezapomeň to přepnout na toho, takhle funguje tento systém, přihlašuj se tady atd.“ Vypínám myšlenky se slovy: „Už nepracuj“. Zítra nanovo.    

 



Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.